Sešli se v Teheránu
Teheránská
konference o holocaustu způsobila v mediálním světě úplnou
bouři. Člověk by si řekl: co je na ní tak zvláštního? Kolem
holocaustu je přece tolik událostí a muzeí holocaustu a
festivalů holocaustu, které občas přivábí spoustu prezidentů a
premiérů, tak proč teheránská konference vyvolala tolik
pozornosti a kritiky; proč Bílý dům, Frau Merkelová, Vatikán a
EU ochotně věnovali svůj drahocenný čas k odsuzování tohoto
malého shromáždění ve vzdáleném iránském hlavním městě?
Rozdíl je v tom, že všechna ostatní shromáždění
přijímají oficiální verzi, poskytovanou židovskými organizacemi,
jako Písmo svaté, dané Mojžíšovi na hoře Sinaj. Oficiální verze
holocaustu jde dokonce dál než Písmo: můžete popírat panenské
zrození a zmrtvýchvstání Ježíše Krista, můžete špinit Mohameda,
ale pokud máte jakoukoliv pochybnost o tom, že v rámci plánu na
celkové vyhlazení bylo Němci v plynových komorách popraveno šest
milionů Židů, můžete se v Německu, Rakousku, Francii, Švýcarsku
a dalších „svobodných“ zemích ocitnout ve vězení. Teheránská
konference je první, která se kdy smutnými událostmi druhé
světové války zabývala kriticky.
Člověk nemusí být obdivovatel Hitlera, aby tuto
konferenci schvaloval. Co platí pro jednoho, platí i pro
druhého. Židé neváhají popírat svá zvěrstva.
Guardian oznámil, že se zaměřili na „uznávaného
francouzského televizního zpravodaje Charlese Enderlina, jehož
palestinský kameraman na začátku druhé intifády nafilmoval
zastřelení 12-letého Mohammeda al-Dury, když se ho jeho otec
snažil chránit. Enderlin obvinil izraelské vojáky ze střelby a
zabití tohoto chlapce. Francouzští podporovatelé Izraele online
prohlásili, že tato zpráva byla překroucená a založená na
padělaném filmu. Jeho kanál France 2 odpověděl žalobou a
francouzský soud v prvním ze čtyř jednotlivých případů shledal
minulý měsíc autora samozvaného webu pro hlídání médií vinným
z urážky na cti.
Dalším online cílem byl letošní televizní záznam
krveprolití na pláži Gazy. Byla na něm ječící palestinská dívka,
hledící na mrtvá těla členů své rodiny, zabité, podle tvrzení
Palestinců, palbou Izraelců. Když se [Stewart Purvis,
šéfredaktor ITN] zmínil na konferenci z minulého týdne o dopadu
těchto obrázků, publikum křičelo „divadlo“. Jeden člověk pak
přišel s návrhem, že ta rodina nějak zemřela někde jinde a
jejich těla byla na pláž přenesena, aby mohla být nafilmována.
Kde, například, byla všechna krev? Purvis poukázal na to, že
viděl všechno, co kameraman natočil, a některé obrázky byly moc
příšerné na to, aby byly ukázány.“
Hlavně by měl každý svobodu projevu milující
liberál litovat, že dokonce ani významní historici nemůžou
svobodně vyjádřit svůj názor na holocaust.
David Irving je ve vězení a tento týden byl s rukama a
nohama v řetězech vzat před německý soud Germar Rudolf,
deportovaný ze Spojených států za vydání knihy pochybující o
oficiálním holocaustovém dogmatu. Takové tabu si říká o
prolomení. Obšírně jsem o tom psal v roce 2001, kdy byla
naplánována první taková konference do Bejrútu, jež byla
následně zrušena, protože Libanon podlehl tvrdému nátlaku USA.
Tehdy, stejně jako nyní, měli revizionisté velkou naději, že
jejich věc bude nakonec vyslyšena.
Nestalo se tak. Pokud organizátoři konference
věřili, že by mohli rozbít tabu a zasáhnout miliony lidí,
spletli se. Ačkoliv média stloukla tisíce zpravodajských
položek, vztahujících se ke konferenci, byly prakticky totožné;
obsahovaly odsouzení místních státních činitelů a předvídatelné
židovské reakce. Do masmédií se nedostaly prakticky žádné zprávy
a rozhovory pořízené v Teheránu. Účastníci konference byli
špiněni jako „rasističtí antisemité“, ačkoliv tam bylo hezkých
pár Židů, ctihodných rabínů v černých kloboucích a dlouhých
kabátech, bouřících se proti sionistické privatizaci tragédie
druhé světové války.
Pokud konference vůbec něco prokázala, pak to,
že holocaustové dogma je zásadní doktrínou velkého celosvětového
masmediálního stroje na vymývání mozků, popisovaného Noamem
Chomskym jako „vyrábění souhlasu, o jakém mohl Stalin jen
snít... jehož disciplína a uniformita jsou skutečně působivé.“
Tento mediální syndikát je nepřítelem svobodných lidí, ať jsou
kdekoliv, a vede neúprosnou válku proti Iránu a dalším nezávisle
myslícím národům.
Jen jedna ukázka: Židy vlastněné kanadské noviny
The National Post tvrdily, že „v tažení, připomínajícím
nacisty nutící Židy nosit symbol Davidovy hvězdy, údajně
v iránském parlamentu prošel zákon nařizující Židům nosit
barevně označené symboly“. To byla čirá lež: Irán je domovem až
30 000 Židů, kteří se zde cítí dobře a neplánují emigraci do
Izraele. Dostává se jim zvláštních výhod a nosit symboly nebo
cokoliv jiného je nikdo nenutí. Post tuto kachnu o několik dní
později stáhly a omluvily se, jenže tato zpráva se opakovala ad
nauseam v tisících novin a blogů, zatímco omluva byla na šesté
straně.
Náš přítel a můj krajan Gabriel Ash
napsal v Dissident Voice:
„Holocaust je nejefektivnější zbraní v rukou
těch, kteří usilují o vyvolání ,střetu civilizací‘. ,Lekce‘
holocaustu je dost dobrá k ospravedlnění bombardování civilních
cílů ze strany NATO v Jugoslávii, genocidní americké okupace
Iráku, izraelského masivního bombardování Bejrútu, budoucí
jaderné války proti Iránu atd. Podvodcaust je ideologie par
excellence Globálního Apartheidu. Podvodcaust se chová jako
nepředvídatelné vrtošivé božstvo, odmítající jedno srovnávání
tady, přijímající stejně platné nebo neplatné tam. Je to
partyzánské božstvo, bůh, jenž vždy žehná ,nám‘ a proklíná ,je‘,
přestože zároveň vyžaduje být uctíván všemi lidmi a ve jménu
všech lidí.“
Potud je vše v pořádku. Ash soudí, že „za těchto
okolností má popírání holocaustu kořeny v touze pochopit
podstatu podvodcaustu“. Ale pak otevírá druhou frontu proti
konferenci:
„Nejvlídnější věc, kterou lze říct o
organizátorech této patetické konference je to, že jsou to
blázni. Poselství podvodcaustových jestřábů je takovými
idiotstvími, jako je iránská konference, jen zesilováno.“
A tady se naše cesty rozdělují. Iránci měli pro
uspořádání konference dobré důvody. Holocaust se skutečně dobře
integroval do běžné řeči jako obhajoba práv [bohaté a mocné]
menšiny na úkor potřeb [utlačované] většiny. Ale jeho úspěch a
integrace ukazuje, že masmediální stroj je dobře integrovaný a
koncentrovaný ve filosemitských, většinou židovských rukách.
Okupace Palestiny Židy je bolestná, ale není zhoubnější než toto
zotročení svobody projevu.
Tito lidé mohou ovládat svůj smrtící stroj
s klidem Jediho ovládajícího svůj meč. Srovnávají Ahmadínedžáda
s Hitlerem a zakazují srovnávání Izraele s nacisty; špiní
Vladimira Putina jako úkladného vraha z KGB a ani neoznámí, že
izraelské soudy považují atentáty za zákonné; ze skvrny na
šatech Moniky Lewinské udělali důležitější věc než z potoků krve
prolitých Georgem Bushem; z bezúhonných amerických vědců
Mearsheimera a Walta udělali skinheady a teď divoce útočí na
Jamese Bakera za jeho plán neangažovanosti. Můžou pošpinit
cokoliv. Jsou skoro všemocní.
Náš přítel James Petras nedávno vydal působivou
knihu o moci Izraele ve Spojených státech. Ale moc Izraele je
pouhým odleskem skutečné židovské moci na Západě, která je
založena ne na židovských schopnostech, ale na židovských
vězeňských celách; ne na izraelských atomových bombách, ale na
židovských zprávách. Dokud nebude židovský vliv na vyjadřování
názorů zničen, Západ bude dál posílat své syny za krysařem
z Hamelinu, do ulic Bagdádu a kopců Libanonu.
Iránci došli k závěru, že skutečně neexistuje
žádná šance, jak s tímto celosvětovým židovským mediálním
syndikátem dospět k dohodě. Neexistuje žádný způsob, jak
dosáhnout míru. Někdo musí bojovat a útočit na nejposvátnější
dogmata pod jejich kontrolou. Kdyby se toto dogma zhroutilo,
židovský vliv na vyjadřování názorů by byl zlomen a židovský
stát by zmizel stejně jako SSSR, jak řekl prezident
Ahmadínedžád.
Toto srovnání si žádá vysvětlení: SSSR byl
„jeden stát“, stát, kde spolu různé národy žily jako rovné;
židovský stát jsou v podstatě „dva státy“, bohatý stát Židů
ovládající chudý stát domorodců. Jeho rozpuštění v Palestině
vytvoří „jeden stát“; bude to obrácený trend, který nastal
rozpuštěním Sovětského svazu. Pak bude moci Irán a celý Východ
žít v bezpečí, bez strachu z amerických a izraelských jaderných
bomb.
To je důvod, proč Irán hostil tuto konferenci.
Nikoho – a myslím tím nikoho, včetně britských, francouzských,
amerických, německých a ruských vůdců – skutečně nezajímají
oběti dávno minulé války, židovské ani jiné; oni vzdávají hold
holocaustu, jako národy vzdávají hold svému přemožiteli. Irán
tento hold vzdávat odmítl; kdy budete jeho odvážný příklad
následovat i vy ostatní?
Translation
© Erik Sedláček 2006
|