Izrael znici jeho vira v beztrestnost pred
Bohem
Válka na Blízkém východě spokojeně utichla, tak jako stará
tetička na své pravidelné návštěvě u svých synovců. Přišlo to
náhle, tak jako první šok z války v Libanonu a obraz se začíná
pomalu vyjasňovat. Jako první zprávy. Navzdory hrůze a ničivým
silám izraelského popravování, i přes nevídané násilí a
brutalitu, dokázali bojovníci šejcha Hassana Nasrallaha ubránit
jejich zem. Blesková válka plánována stratégy v Tel Avivu byla
rozdrcena v mírných kopcích Maroun Ras a zničena v ulicích Bint
Jbail. Pokud v roce 1982, během předcházející izraelské invaze,
překročily židovské tanky řeku Litani za 48 hodin, nyní je
jejich postup měřen v yardech.
Stará, ale stále strach nahánějící zbraň, vyvinutá Rusy za
dob jejich velkolepé bitvy s Němci a pojmenovaná dívčím jménem „Kaťuša",
udržuje v obavách vždy stále bezpečnou izraelskou náhorní cestu
až do Haify. Izraelské Apache, námořní válečné lodě Saar a
nejlepší izraelské tanky Markava se střetly s přesnými střelami.
Zklamaný útočník pokryl ulice a vesnice Libanonu stovkami
ohořelých těl libanonských dětí, ale jen pár stoupenců
Hizballahu bylo zatčeno nebo zabito. Třímají tajnou zbraň:
Hizballah je vůbec prvním arabským uskupením, do kterého se
Židům nepodařilo proniknout. Izraelská rozvědka nedokázala
odhalit jaké zbraně mají a jaké plány tato organizace
připravovala. Bojovníci Hizballahu nevyšli Židům vstříc a
nespáchali „sebevraždu" volajíce Allah je mocný: bojovali,
bráníce se proti nepříteli a vyvracejíce tak dvojí mýtus o
izraelské nezranitelnosti a arabské neschopnosti.
Důležitost jejich postoje nemůže být doceněna, pokud by byl
Libanon poražen díky malému odporu pak by se izraelské tanky
dostaly až do Damašku a tryskové letouny by létaly nad Teheránem.
Toto je také přáním amerických „neokonzervativců".
William Kristol hovoří jasně: „Pokud jsou Sýrie a Irán
nepřáteli Izraele jsou zároveň nepřáteli Spojených Států. Mohli
bychom zvážit sčítání tohoto aktu íránské agrese s vojenskou
stávkou proti íránskému nuklearnímu zařízení. Proč čekat? Copak
si někdo myslí, že Irán disponující nukleárními zbraněmi může
být potlačen?"
Michael Ledeen přináší zpět rétoriku studené války: „Nemůžete
uniknout mulláhům. Musíte je porazit, nebo se podrobit jejich
děsivé vizi."
Lary Kudlow si je jist vítězstvím:"Porazit celé iránské
vojenské letectvo a celou námořní armádu zabere USA a Izraeli 35
minut..Nyní je opravdu čas na skřípnutí syrského diktátora
Babyho Assada."
Neokonzervativci mají velmi dobrý důvod, proč pro válku
horovat právě teď:jejich pozice v administrativě USA velmi
rychle slábnou a první znaky gojské rebelie se zhmotnily v
opakované kritiky židovské lobby. Takzvaná „dobrá válka" by jim
mohla vrátit zpět plnou moc ve Washingtonu.
Hrozba, že Izrael zaútočí na Damašek a Teherán je stále živá,
ale každým dnem Libanonského odporu se odvrací možnost
regionální války. Otravné slovo „poražení"zní v izraelské
televizi: „zabřednutí v Libanonu" je starou noční můrou všech,
kteří už tuto zkušenost mají a nemají příliš chuť si ji
připomínat. „Porážka v Libanonu" nemusí být tak jednoznačnou
porážkou: nepovede vítěze do Haify, ale naučí Izraelce pokoře. A
to je odpověď, proč opravdový přítel Izraele přeje izraelské
armádě zvuk prohry v jižním Libanonu, prohru, která vrátí
chlapce domů a na pěknou chvíli odradí generály od hledání
nového dobrodružství. Falešný přítel přeje Izraeli vítězství,
vítězství, které otevře cestu do Teheránu, vstříc nukleární
válce, masové destrukci a smrti. Zatímco nepraví přátelé,
organizovaní američtí židé, kráčí podpořit libanonské
dobrodružství, praví přátelé pochodují ulicemi Tel Avivu
vyhlašujíce válečné zločiny vojenských velitelů.
Jako Izraelec se nemůžu radovat, když je Haifa ostřelována a
když je Tel Aviv ohrožen. Existuje zde příliš mnoho nevinných,
kteří nejsou schopni rozeznat pravou ruku od levé a také mnoho
proradných. Ale i tak je nemůžu zatratit, tam kde selhala jemně
vyřčená kázání, může pomoci jenom hořká medicína. Střely
Hizballáhu mohou ještě probudit mysl Izraelců a přetnout jejich
závislost na vojenské moci. Tak jako dobrý Němec by se měl roku
1940 modlit za porážku svých krajanů v Holandsku, která by je
následně uchránila před tragédií v roce 1945. Němci byli příliš
silní, aby si zasloužili jejich vlastní dobro. Nadměrná moc je
zavedla do záhuby. Ten samý osud je nyní připraven pro Izrael.
Přílišná moc není lepší, než její nedostatek, může otrávit a
zahubit. Nejsilnější není nikdy absolutně silný, tak jako slabý
není absolutně slabý. Ti, kdo mají moc zapůjčenou osudem, s ní
nakládají příliš jistě a následně jsou zničeni. Moc je
nemilosrdná k tomu, koho ovládá, který je jí posedlý a následně
k jeho obětem." Druhé ničí a první tráví…"napsala francozská
filozofka Simone Weil, odkazujíce přitom k příběhu trojské války.
Tato válka je dobrou ilustrací: malý spor se změnil ve velký
boj a obrovské ničení přírody a měst a to jenom pro přehnanou
sílu Izraele. Malé pohraniční incidenty se vyskytují všude ve
světě, ale nikdy nekončí tak vyhroceně. Pokud by byl Izrael
chytřejší, porozuměl by předpovídatelé odpovědi na svou vlastní
brutalitu proti pásmu Gazy. Kdyby byl Izrael slabší, vojenská
odpověď by byla přiměřená. Ale Izrael je příliš hloupý a příliš
silný, aby jednal ve prospěch svého dobra.
Židé neustále opakují jejich staré chyby. V roce 66 n.l.,před
dvěma tisíci lety, Židé zázračně porazili dvanáctou legii Cestia
Galla. Bylo to tak neuvěřitelné vítězství jako Šestidenní válka
a pro Římské legie to nebyla lehká oběť. Avšak Židé se nechali
unést a nadutě spoléhali, že Bůh bude nadále bojovat za ně.
Jenže Bůh měl jiné plány a roku 77 n.l. byl Jeruzalém a chrám
zničen. Nyní, opakovaně, jsou Židé nakaženi jejich vojenským
hrdinstvím, poslušností USA a EU a kontrolou skrze média. Jejich
arogance a brutalita je vede do záhuby, proto veškeré
znásilňování Gazy a Libanonu, i nejtolerantnější osoba na
Blízkém Východě dojde k závěru, ke kterému došli už Římané před
2000 lety: dokud bude existovat židovský stát, nebude v této
oblasti mír. Po praktikování neokonzervativní vlády, bude tento
závěr sdílen Američany.
Další chybou, kterou Židé opakují, je utlačování původního
obyvatelstva. Poté co Hašmoneovci zvítězili nad Seleukovci,
vítězství je popsáno v Knize Makabejské, ovládli Palestinu.
Jejich prvním krokem bylo vyhnání původního obyvatelstva
Caesareje a přeosídlení tohoto území Židy. I tam byla poté Nakba.
Za těchto dnů neměli původní obyvatelé Palestiny elektrárny a
tak museli noví obyvatelé vzít zavděk zničením jejich chrámů.
Aby se stali světlem národů, museli Židé tyto národy nejprve
uvrhnout do kompletní temnoty a tak také učinili. Sto let
absolutní židovské vlády (168-68 př.n.l) se stalo skoro
nejhorším obdobím pro tuto zemi, proto když římský generál
Pompeius Veliký omezil židovskou moc a oslabil její vliv v
Jeruzalémě a ostatních částech země, byl oslavován jako
osvoboditel.
„Toto není válka, ale „antiteroristická" kampaň, Izrael
bojuje proti teroristům z Hizballáhu", tvrdí židovská média.
Avšak stovky vypálených budov, zničených mostů a elektrických
stanic, zabitých žen a dětí a zubožených uprchlíků, vyvrací
tento nejstarší PR trik. Napoleon prohlašoval, že bojoval s
Mameluky, ne Porte, ale Říše poslala jeho vojáky dolů do
Palestiny a on musel uprchnout poté, co jeho vojáci desertovali.
Adolf Hitler vyhlašoval, že bojoval proti komunistům, ne proti
Rusku, ale Rusové byli semknuti okolo Stalina a překazili lest.
George Bush tvrdí, že bojuje proti Saddamu Hussajnovi, ne proti
Iráku a tisíce mrtvých amerických vojáků ho usvědčilo ze lži.
Nyní Libanonci odmítli linii říkajíc: toto je židovská válka
proti Libanonu. Totální válka proti jeho příslušníkům, to je
mottem vyjádřeným izraelským generalissimem Halutzem: „Za každou
raketu bychom měli zničit deset výškových budov v Bejrutu." A
Libanonci to pochopili, neskočili na zatracování Hizballáhu.
Cítili, že Hizballáh je reprezentuje, je integrální částí
Libanonu. Libanonská armáda měla zaujmout místo vedle něj, to by
kompletně vykolejilo plány okupantů.
Židé bombardovali i Ashrafieh, zámožné Maronitské předměstí,
které vedlo hnutí pro odstranění syrské armády z Libanonu. „Haram,ya
Ashafieh", upřímnou soustrast. Vaše pošetilost Vás zastihla
příliš brzy. Slabí a nevychovaní, takoví jste, Syřané by
ochránili Vaše nebe od černých supů z Jihu. Jste jako jehně,
které pohrdne svým ošklivým pastýřem a vzápětí je schváceno
vlkem. Sen o nezávislosti Libanonu byl pouhou iluzí
vyprodukovanou pánem snů. Koncept nezávislosti nefunguje.
Libanonu bude lépe jako integrální a autonomní části Sýrie a
Sýrii bude lépe v unii s Irákem, Jordánskem a
Palestinou..Otomanská říše měla být přetransformována v
„commonwealth" východu, ne zničena, for united we stand, divided
we fall.
Francie nese velkou zodpovědnost za zničení Libanonu. Byla to
právě Francie, která přinutila Syřany opustit Libanon. Spojené
Státy Americké ,hlavní nepřítel Arabů, by nebyly schopny toto
zrealizovat bez přímé podpory Paříže. Díky odsunutí syrského
ochránce, přešla morální povinnost bránit Bejrút na Francii."
Jsi navždy spjat s tím, co jsi si ochočil " praví liška v Saint-Exupéryho
Malém Princi a Francie si podmanila Libanon.
Smutný a rasistický pohled na evakuaci cizích občanů by měl
být nahrazen jiným: převelením francouzských vojenských šiků, ne
jako ochránců míru OSN, nebo NATO, ale jako obránců Libanonu.
Znají způsob jak na to, v roce 1860, při potížích s Druzy,
francouzští vojáci obnovili mír odvoláním agresora. Mohou si
zopakovat tento čin, pokud by Francouzi bojovali bok po boku s
Libanonci proti izraelskému napadení, přineslo by to mír
Blízkému Východu a Francii také.
Některé arabské země zradily svou bratrskou povinnost. Egypt,
Saudská Arábie a Jordánsko odsoudily ne židovského agresora, ale
oběť Hizballáh. Země perského zálivu neudělaly vůbec nic na
záchranu Libanonu. Měly by se stydět za svou proradnost. Aspoň
mohli zopakovat úspěšné ropné embargo z roku 1974 a přinutit tak
Evropu, aby přitlačila k zemi poblázněného sionistického
pitbulla.
Hrdinství Hizballáhu a odhodlaného odporu je znakem cti jeho
bojovníků a znakem ostudy pro ostatní arabské představitele.
Měli by si být vědomi faktu, že ten kdo zradil Palestinu, byl
potrestán. Král Faruk byl sesazen poté, co byl král Abdullah
zavražděn. Čím déle válka trvá, tím větší šance pro vůdce, že
budou svrženi vlastními lidmi. Toto je silný důvod pro složení
zbraní.
Hizballáh a jeho členové jsou pravými hrdiny Blízkého Východu.
Ne pro jejich moc, ale pro jejich soucit. Jsou jediní, kteří
soucítí s vážnou situací Palestinců. Nezůstávají lhostejnými
pozorovateli znásilňování Gazy - zkusili zastavit násilníky
jejich umírněnými prostředky, tak jako kdysi Anglie protestovala
proti německé okupaci Polska. Soucit a solidarita jsou mnohem
důležitější než suverenita. Pro tento důvod nemůžeme bojovníky
Hizballáhu odsuzovat, nebo aspoň „obě strany".
Ruský filozof Ivan Ilyin (1883-1954) jasně vymezil (v jeho
Odporu zlu silou) rozdíl mezi násilníkem a bránícím se. "Nepřítel
hovoří ke své oběti: jsi vydán do mé moci, načež oběť odpoví:
Ničíš a budeš zničen, přestaň! Zde je konec Tvé tyranie."
Vskutku, Židé se pokoušeli Palestince úplně ovládnout,
libovolně je trápili a bez výčitek, že oběť musela zmizet. Na
rozdíl od hanebné poslušnosti ostatních Arabů, bojovníci šejcha
Hassana Nasrallaha zaslouží chválu. Byli prvními oponenty, kteří
zpochybnili izraelská pravidla hry a přenesli válku do
židovského teritoria, do této chvíle nepřátelé Izraele tiše
akceptovali jeho posvátnost. I v roce 1948 armády Egypta,
Transjordánska, Syrie, Libanonu, a Iráku nepřekročily hranice
židovského státu a byly uspokojeny zárukami teritorií,
přislíbených Palestinsko arabskému státu, od OSN. Nassirův Egypt
v roce 1967-1971 nebyl ochoten obětovat ani jednu stíhačku do
Tel Avivu, i když izraelské vzdušné síly nalétávaly a
bombardovaly egyptská města. Díky šejchu Nassralláhovi izraelská
města zažila, i když v malých dávkách, pocity Bejrutu a Gazy.
Doufejme, že tato zkušenost zničí židovský komplex
nadřazenosti, a že obyvatelé Izraele z tohoto konfliktu odejdou
pokorní, skromní, více otevření ke kompromisům a ohleduplní k
sousedům. Neměli by příliš pokoušet svoje štěstí, pro štěstí,
které prožívají Židé dnes je nebezpečnou připomínkou
báseň Friedricha Schillera (inspirovaná příběhem Herodota) o
příliš šťastném Polykratovi. Jeho host se o něho obával, protože
mrhání štěstím často končí neštěstím. Proto přinutil Polykrata,
aby zahodil svůj nejcennější prsten do moře. Příští ráno přišel
na dvůr rybář a ukazoval jak velkou rybu chytil. Když byla ryba
rozříznuta, vzácný prsten byl nalezen v útrobách. Host se
zděšeně obrátil. "nemohu zde déle zůstat, bohové si přáli abys
zemřel, méně já, také, musím zahynout, musím letět." A vskutku,
Polykrata postihlo strašné obrácení osudu a byl ukřižován
Peršany.
Izrael se zdá být příliš šťastný. Jeho generálové jsou vinni
nejhoršími válečnými zločiny a agresí. Zabíjejí beztrestně a
jsou podporováni svými americkými vazaly. Právě teď se zaměřili
na OSN a zabili nějaké obránce míru, ale nemusíme se bát, tohle
jim nikdo nedaruje. Izraelský ambasador už
požaduje omluvu od OSN a bezpáteřního Annana a jsem si jistý,
že ji dostane. Židé se nemají čeho bát – ale představitel
Pravoslavné církve, řecký arcibiskup Christodoulos Athénský a
palestinský arcibiskup Theodosios Atallah Hanna ze Sebasty jim
připomínají: „Střežte se Božího hněvu."
Původní článek pod názvem
Friends True and False"
|